Jak to bylo?

V září 1921 rozhodla místní školní rada s obecním zastupitelstvem postavit novou šestitřídní školu na místě dnešní pošty, když předtím se rozhodovalo o přestavbě obecního hostince na školu. O rok později se místní radní rozhodli koupit pro stavbu školy místní dvůr. Neuskutečnilo se. V roce 1928 přišli členové zastupitelstva na to, že by mohli koupit místní zbytkový statek. Postupně by se rozprodával a získaly by se finance na stavbu školy. Ani to se neuskutečnilo.

Nechuť stavět novou školu potvrdili někteří radní ve školním roce 1930/31, kdy vyšlo usnesení o zakládání rodičovských sdružení na školách. Na ustavující schůzi vystoupil jeden z občanů se záporným postojem k této novotě. Doslova řekl: „ To by se do výboru mohli dostati učitelé darebáci a ti by si dělali sami, co by chtěli.“ Většina přítomných s ním souhlasila. Byli totiž na schůzi většinou rodiče určité strany, která školu příliš neměla v lásce.

Přes všechny těžkosti se tehdejší vedení školy v lednu 1931 postaralo o novinku tím, že zřídilo v domě č. 25 školní kuchyni pro výuku děvčat. Stavem učeben, pokud jde o počet, bánovská škola spolu se školami na Žítkové a Vyškovci působila skličujícím dojmem. Tak skutečnost konstatoval v r. 1935 okresní školní inspektor Julius Šobr. Z popudu okresního školního výboru bylo proto v roce 1935 na místní školní radě, aby opatřila stavební místo pro novou školu. Bylo rozhodnuto odkoupit stavení 4 zemědělců za starou školou. Jednání o koupi se však protáhlo a přišla II. světová válka. Pro lepší perspektivu školy opět temno.

V podobě takové bílé noci přišel 5. červenec 1945. Správa školy svolala veřejnou schůzi, na kterou pozvala okresního kulturního referenta Jana Kundratu, který ve školním roce 1919/1920 působil v Bánově jako učitel, takže situaci v obci dobře znal. Na jeho návrh byla zvolena zvláštní komise pro stavbu školy. Jejím předsedou byl zvolen Jan Vystrčil, jednatelem řídící učitel Josef Tylich, pokladníkem Inocenc Ryšávka a za MNV členové Ludvík Švehlík, Jan Zálešák a Maxmilián Zálešák. Na nich ležela tíha nového díla. Jak bylo uvedeno na začátku, nebylo lehké zajišťovat materiál na stavbu původně dvou škol, ale díky členům komise a pochopení ONV, KNV a Ministerstva školství se dílo podařilo. Firma Stavopodnik Brno, Běhounská 22 k 1. září 1947 začala stavět a v roce 1951 mohla být k veliké radosti dospělých a dětí škola, po určitých omezeních z původního plánu, otevřena.

Bylo pamatováno i na byty učitelů v podobě dvou dvoubytovek. Kromě peněz, které na stavbu dal Krajský národní výbor v Brně, odpracovali pracovní hodiny i místní občané. Všem rodinám byl určen počet hodin k odpracování. V případě, že někdo nemohl, zaplatil a za takto získané peníze se najali dělníci.

Taková byla tedy ona trnitá cesta k dílu. Stojí za zamyšlení, proč rozhodnutí ke stavbě školy tak dlouho trvalo, kolik morální škody bylo způsobeno dětem, které neměly možnost navštěvovat takové školy, jaké byly již ve Vlčnově, Uherském Brodě, Šumicích či Nivnici. Byli to jen představitelé obce, kteří nesnášenlivostí mezi stranami a spolky, záští proti škole či jednotlivým učitelům brzdili tolik potřebnou instituci pro vzdělávání dětí? Něco jistě zavinili i oni. Ale je nutno zvážit také ostatní okolnosti . Měřítkem kulturního stavu obyvatelstva byly a jsou dodnes možnosti, které obyvatelé ke svému životu mají. Obec Bánov se nachází v kopcovitém kraji, půda je zde méně úrodná a spojení s rovinou, kde obyvatelstvo bylo bohatší, koncem 19. a začátkem 20. století nebylo jako dnes. Lidé museli za prací či výdělkem do světa. Vraceli se domů na krátkou dobu a nejevili tolik zájmu o politiku či poměry v obci. Na domácích polnostech museli často pracovat děti. Dvě války zde sehrály také své. Období mezi válkami bylo nejen v naší obci, ale v celém širokém okolí obdobím snahy získat si určité hmotné zabezpečení pro rodinu. C. k. úřady před rokem 1914 a naše úřady po roce 1918 ponechávaly starosti s výstavbou škol obcím. Přispěly, ale nikoho ke stavbě nenutily. A to myslím byly bodláky na trnité cestě k nové škole v Bánově. Zbývá zamyslet se nad prací a výsledky učitelů té doby. Patří jim obdiv a srdečný dík se vzpomínkou. Pod vedením Jakuba Zony a jeho syna Jakuba Zony mladšího v poměrech velmi chudých získávali první žáci v 19. století pocit národnostního vědomí. To bylo ještě Rakousko-Uhersko. Oba to neměli lehké. Děti byly často doma na práci nebo nemocné. Když 15. ledna 1880 nastoupil na školu Josef Haluzický, patřila bánovská škola podle výroku učitelů z okolí k těm nejzanedbanějším. Sám říká, že musel vynaložit mnoho sil, aby aspoň uspokojivého výsledku docílil. Škola byla bez pomůcek. Měla pouze mapu Palestiny a několik obrazů k názornému vyučování. Tyto pomůcky škola dostala od někoho darem. K tomu se družila veliká nepřízeň ke škole ze strany tehdejšího předsedy místní školní rady a zároveň představeného obce. Křídu, kterou škola dostávala z obchodu, nechal dotyčný odnést místním policajtem, aby vyučující nemohl této k psaní používati. O zakoupení nějakých pomůcek pro školu se nesmělo nově příchozímu nadučiteli ani snít. Leč nakonec škola vzkvétala. Byli zde i dobří lidé. Takovým byl například nově zvolený předseda školní rady Tomáš Matějíček a bývalý správce zdejšího velkostatku Vincenc Langhans. Posledně jmenovaný složil ve prospěch školy 10 zlatých, Tomáš Matějíček 1 zlatou. A když sám nadučitel přidal také 1 zlatku, za tento obnos 12 zlatých bylo nakoupeno knih různého poučného obsahu. A tak byla založena 15. února 1884 zdejší žákovská knihovna.

Za dalších řídících učitelů Františka Svatoně (1911-1925), Františka Bumbálka (1926 –1941) a Josefa Tylicha (1941 –1951) úroveň nejen školy, ale i společenského života v obci stoupala. Nebylo jednoho roku, aby nebyly pořádány besídky, dětská divadla či jiná vystoupení, z nichž výtěžek byl věnován na pomůcky škole nebo potřeby chudým dětem. Organizátory byli zejména učitelé Oldřich Bardonek, Josef Přibylík, Jan Mihal, Jaroslav Valášek, František Němec a jiní. Učitelé se střídali v projevech u příležitosti výročí republiky nebo narozenin T. G. Masaryka. Stáli u zrodu spolků jako „Vzdělávací spolek Palacký“(1900), Sokol (1923) a Orel (1933). Každým rokem se konala besídka ke Dni matek. Velká byla také výchova k vlastenectví.Žáci místní školy stejně jako dospělí se v hojném počtu zapojili za II. světové války do boje proti fašismu.

K vyučujícím na škole samozřejmě neodlučně patříli také vyučující náboženství. Vesměs to byli místní faráři a kaplani. Vystřídali se P. Josef Bureš, P. Josef Barvíř, P. Alois Duda, P. František Krčma, katechetka Karla Slavíčková, P. Josef Novák, P. Eduard Hurník, P. František Karlík, P. Josef Glos, P. Ludvík Červenák, P. Štěpán Křemeček, P. Josef Halaška a P. Josef Drozd. Sluší se uvést, že byli všichni příkladem ostatním občanům ve vzájemných vztazích. I když se názorově rozcházeli, byli vždy zajedno s učiteli. Příkladem mohla být dvojice řídící učitel František Bumbálek a P. Josef Glos. Prvně jmenovaný byl vzdělavatelem Sokola, druhý vzdělavatelem Orla. Zatímco řadoví členové k sobě sympatie nijak neprojevovali, při veřejných akcích Sokola jako první platil vstupné P. Josef Glos, při akcích Orla byl prvním platícím František Bumbálek.

Něco málo o žácích doby 1880 – 1951

Byly to děti snaživé, i když ne všechny měly schopnosti pojmout všechno, co jim ve škole bylo předneseno. Zejména děti do let dvacátých musely často doma tvrdě pracovat. Na učení jim zbývalo málo času a při úkolech jim neměl kdo poradit. Tak se stávalo, že děti byly nuceny ročník opakovat.

Možnosti studovat se dostalo jen málo jedincům. Prvním studentem byl Štěpán Zálešák, řezbář a sochař zejména v oboru sakrálního umění. Jeho práce zdobí četné kostely u nás (Kutná Hora, Praha, Brno, Velehrad aj.). Působil jako profesor na umělecké škole v Praze.

Většina dětí té doby absolvovala pouze obecnou školu. Mnohé jen neúplnou. Když žák propadl (někdy i vícekrát), ve 14 letech ze školy v každém případě odešel, třebas z páté nebo šesté třídy. Tyto děti se často cítily méněcenné. Kdo chtěl absolvovat měšťanskou školu, měl ji k dispozici v Uherském Brodě. Někteří chodili po zřízení měšťanek také do Nivnice nebo do Šumic. Samozřejmě většinou pěšky, neboť autobusy nejezdily nebo pro ně byly drahé. Většina žáků z obecné školy končila doma v zemědělství, málokterý se dostal do učebního oboru.

Vzhledem k tomu, že v místě až do roku 1940 nebylo lékaře, nebylo roku, aby někdo ze školáků nezemřel. V roce 1940 zamřelo dokonce 8 žáků (3 chlapci, 5 dívek): 6 na spálu, 1 na zápal plic a 1 na souchotiny.


<< zpět na "Z historie školy"